Prof. František Jílek

* 22.5.1913 † 16.9.1993

Naše základní umělecká škola nese od roku 1996 jméno význačného brněnského hudebního a divadelního umělce profesora Františka Jílka. Asi by bylo obtížné najít vhodnější rovnocennou osobnost, jejíž činnost by současně i postihovala mnohost úkolů základní umělecké školy. František Jílek byl především hudebník – dirigent, také zručný instrumentalista, a navíc divadelník, tedy člověk, který obsáhl dramatické umění a k umění výtvarnému, jež je samozřejmou součástí každého divadelního představení, měl blízko.

Dlouholetého šéfdirigenta brněnské opery a Státní filharmonie Brno lze dnes považovat za nejvýraznější osobnost hudebního Brna druhé poloviny dvacátého století. Rodák z brněnských Židenic nesměřoval k životní dráze špičkového interpreta přímočaře ani rychle. Na klavír začal hrát už v dětských letech, ale než začal studovat na brněnské konzervatoři, měl už za sebou pět tříd reálného gymnázia a absolvovanou obchodní školu. K jeho profesorům patřily významné osobnosti té doby – Jaroslav Kvapil (obor klavír a skladba), Zdeněk Chalabala a Antonín Balatka (dirigování) a konečně Vítězslav Novák (skladba).

Po absolutoriu konzervatoře (1937) se stal korepetitorem brněnské opery tehdy řízené dirigentem Milanem Sachsem. Dvě sezóny brněnského angažmá využil k hlubšímu poznání operního provozu a získal i první zkušenosti s dirigováním. V roce 1939 přijal nabídku šéfa ostravské opery Jaroslava Vogla a stal se druhým dirigentem ostravské opery. Následující léta, i pro ostravské divadlo, jež muselo opustit své působiště, značně tíživá, byla pro mladého dirigenta obdobím neobyčejně významným. Jaroslav Vogel se mu stal nejen učitelem, ale především nezištným partnerem, takže František Jílek dostal možnost vybudovat si široký repertoár včetně prvního kontaktu s operou Leoše Janáčka. Kontakt se symfonickou hudbou mu v Ostravě stejně jako později v Brně ve velké míře zprostředkovávalo působení v rozhlase, pro přesnou a detailní dirigentskou práci nesmírně důležité.

Téměř desetileté ostravské působení, v životopise Františka Jílka často přehlížené, mělo pro jeho umělecký vývoj základní význam – vždyť do Brna se vrátil v roce 1948 již jako pětatřicetiletý, tedy jako vyhraněná umělecká osobnost s dokonalou znalostí divadelního operního provozu a rozsáhlým repertoárem i se zkušenostmi s řízením symfonického tělesa.

Největší část Jílkova uměleckého životopisu zabírá jeho činnost v brněnské opeře. Vrátil se do ní jako dirigent a dramaturg v roce 1948 za šéfování Zdeňka Chalabaly. Po jeho odchodu do pražského Národního divadla nastoupil na jeho místo šéfdirigenta a uměleckého šéfa. Od roku 1952 do roku 1978 stál v čele brněnské opery, souboru, který vždy usiloval o to, aby byl důstojným partnerem opery pražské a překračoval tak hranice regionální scény. A skutečně, Jílkovo působení se zvláště od konce padesátých let vyznačovalo stoupající dramaturgickou i interpretační invencí a často význačnými uměleckými činy, jež dávaly impulsy české (resp. československé) operní scéně jako celku. Jílek důsledně navázal na brněnskou janáčkovskou tradici nejen v repertoáru, ale zejména v interpretaci, takže bývá považován za legitimního pokračovatele linie František Neumann, Břetislav Bakala. Stál u záslužných premiér oper Bohuslava Martinů a Sergeje Prokofjeva, dokázal k Brnu připoutat i význačné interprety – Viléma Přibyla, René Tučka, Richarda Nováka, Hanu Janků, Cecilii Strádalovou a řadu dalších.

Téměř desetileté ostravské působení, v životopise Františka Jílka často přehlížené, mělo pro jeho umělecký vývoj základní význam – vždyť do Brna se vrátil v roce 1948 již jako pětatřicetiletý, tedy jako vyhraněná umělecká osobnost s dokonalou znalostí divadelního operního provozu a rozsáhlým repertoárem i se zkušenostmi s řízením symfonického tělesa.

Největší část Jílkova uměleckého životopisu zabírá jeho činnost v brněnské opeře. Vrátil se do ní jako dirigent a dramaturg v roce 1948 za šéfování Zdeňka Chalabaly. Po jeho odchodu do pražského Národního divadla nastoupil na jeho místo šéfdirigenta a uměleckého šéfa. Od roku 1952 do roku 1978 stál v čele brněnské opery, souboru, který vždy usiloval o to, aby byl důstojným partnerem opery pražské a překračoval tak hranice regionální scény. A skutečně, Jílkovo působení se zvláště od konce padesátých let vyznačovalo stoupající dramaturgickou i interpretační invencí a často význačnými uměleckými činy, jež dávaly impulsy české (resp. československé) operní scéně jako celku. Jílek důsledně navázal na brněnskou janáčkovskou tradici nejen v repertoáru, ale zejména v interpretaci, takže bývá považován za legitimního pokračovatele linie František Neumann, Břetislav Bakala. Stál u záslužných premiér oper Bohuslava Martinů a Sergeje Prokofjeva, dokázal k Brnu připoutat i význačné interprety – Viléma Přibyla, René Tučka, Richarda Nováka, Hanu Janků, Cecilii Strádalovou a řadu dalších.

Již jako zralý a uznávaný umělec opustil František Jílek divadelní orchestřiště a na pět let (1978 – 1983) převzal umělecké vedení Státní filharmonie Brno. Jeho činnost symfonického dirigenta stála do té doby poněkud ve stínu operního působení, i když se jí František Jílek věnoval vlastně už od svého ostravského působení. V Brně ji pěstoval téměř systematicky, převážně však v ústraní rozhlasového studia, byť zvláště jeho interpretace vrcholných symfonických a kantátových skladeb Leoše Janáčka už byla považována za vzorovou. Jako dirigent symfonického tělesa dostal František Jílek možnost nové všestranné realizace. Provedl v brilantní a chápavé interpretaci díla autorů, o nichž veřejnost věděla, že má k nim blízko (Janáček, Martinů, Novák), ale neopomenul ani díla patřící ke kmenovému repertoáru každého symfonického tělesa a celou plejádu soudobých autorů domácích (mj. Suchoň, Ištvan, Piňos, Kohoutek) a zahraničních (Penderecki, Killar, Britten). František Jílek, jemuž se jinak dostalo i nejvyšších oficiálních uznání, nepatřil k dirigentům na první pohled nápadným. Nehýřil efektními gesty ani neoplýval mnohomluvností. Zato se dokázal vždy plně soustředit na daný umělecký úkol, byl vždy dokonale připraven, při práci věcný a přesný. Pro práci dirigenta měl ideální technické vybavení – výtečně ovládal hru na klavír a dokázal vidět partituru očima skladatele. Nejdůležitější však byla schopnost bez velkých slov komunikovat – s uměleckými kolegy.

Již jako zralý a uznávaný umělec opustil František Jílek divadelní orchestřiště a na pět let (1978 – 1983) převzal umělecké vedení Státní filharmonie Brno. Jeho činnost symfonického dirigenta stála do té doby poněkud ve stínu operního působení, i když se jí František Jílek věnoval vlastně už od svého ostravského působení. V Brně ji pěstoval téměř systematicky, převážně však v ústraní rozhlasového studia, byť zvláště jeho interpretace vrcholných symfonických a kantátových skladeb Leoše Janáčka už byla považována za vzorovou. Jako dirigent symfonického tělesa dostal František Jílek možnost nové všestranné realizace. Provedl v brilantní a chápavé interpretaci díla autorů, o nichž veřejnost věděla, že má k nim blízko (Janáček, Martinů, Novák), ale neopomenul ani díla patřící ke kmenovému repertoáru každého symfonického tělesa a celou plejádu soudobých autorů domácích (mj. Suchoň, Ištvan, Piňos, Kohoutek) a zahraničních (Penderecki, Killar, Britten). František Jílek, jemuž se jinak dostalo i nejvyšších oficiálních uznání, nepatřil k dirigentům na první pohled nápadným. Nehýřil efektními gesty ani neoplýval mnohomluvností. Zato se dokázal vždy plně soustředit na daný umělecký úkol, byl vždy dokonale připraven, při práci věcný a přesný. Pro práci dirigenta měl ideální technické vybavení – výtečně ovládal hru na klavír a dokázal vidět partituru očima skladatele. Nejdůležitější však byla schopnost bez velkých slov komunikovat – s uměleckými kolegy.