Hoboj

Ne každá ZUŠ se může pochlubit výukou tohoto krásného hudebního nástroje. Hoboj možná na první pohled může někomu připomínat klarinet, ale pečlivějšímu oku neunikne jistý rozdíl. Hoboj je o něco subtilnější a jemnější, což se odráží i na barvě jeho tónu.  Na rozdíl od klarinetu, kde tón vzniká rozechvěním plátku v hubičce, u hoboje hráč svým dechem přes sevřené rty  rozechvívá dva třtinové plátky (tzv. strojek). Odtud je vzduch vháněn úzkou mosaznou trubičkou do těla nástroje, kde se díky chromatické soustavě klapek můžeme pohybovat v rozsahu h-f3.

Tvorba tónu na hoboj je obtížná záležitost a hráč si tuto dovednost osvojuje poměrně dlouho. Díky úzkému otvoru v mosazné trubičce se hobojista svého dechu zbavuje poměrně pomalu, přičemž je zapotřebí velkého tlaku. I správnému nátisku (postavení rtů a zubů) se hráč učí dlouho. I z těchto důvodů je hoboj pokládán za velmi obtížný nástroj (v Guinessově knize rekordů je dokonce uveden vedle lesního rohu jako nejobtížnější hudební nástroj), což ovšem může pro mnohé znamenat spíše výzvu. Jisté je, že na hoboj jen tak někdo nehraje. Hobojistů je prostě mnohem méně než  flétnistů a klarinetistů, což také přispívá k jeho jedinečnosti. A kdo do jeho tajů pronikne, ten si ho zcela jistě zamiluje, protože barvou tónu se mu žádný dechový nástroj nevyrovná, a to za to úsilí rozhodně stojí.

Vhodná doba pro začátek s výukou je okolo 10. roku, ale samozřejmě záleží na celkové fyzické vyspělosti. Proto je vhodné s mladšími dětmi začít na sopránovou zobcovou flétnu, která je také v C ladění a mnohé hmaty jsou podobné.

Co se týče uplatnění, největší je samozřejmě v klasické hudbě, ale najdeme ho i ve filmové hudbě,  v popu, jazzu , ve folku i mnohde jinde.